Koně nám – Díl 5. – Velká nedorozumění

Když se dlouhou dobu pracuje s koňmi, o kterých jsem povídala v předchozím díle, pouze s cílem efektivního využití jejich schopností, nastane zlom a koně se rozhodnou, že spolupráce s člověkem je nad jejich síly…rozhodnou se bojovat za svoji touhu o pochopení. Povím Vám o dvou klisnách, které se do takového odboje dostaly, a zkusím vám přiblížit, jak křehké duše mají.

„Moudrý je ten, kdo dokáže z mála, za pomoci času, udělat mnoho. Hlupák ten, kdo za velmi krátký čas udělá z mnoha málo.“

Valná většina problémových koní, jsou tací, kterým bylo do vínku dáno něco navíc. Je jedno, zda mluvíme o fyzických dispozicích, nebo o větší životaschopnosti a inteligenci.
Čím to je? Proč se zrovna tito koně častěji dostanou do zamotaných problémů v soužití s lidmi?
Vždyť ten kůň k tomu nemá důvod, aby neskočil křížek, vždyť ve volnosti skáče dva metry, slýchávám…proč nepostojí, vždyť o samotě a ve výběhu je naprosto vyrovnaný a klidný…vždyť mu nikdo neublížil…vždyť…  Takovýchto domněnek a výmluv můžeme mít spoustu. Pravdou je, že byl v těchto momentech koni vzat čas, který potřeboval pro přijetí daných situací…a proč? Protože lidé skvěle vycítí, jestli v tom koni něco je nebo ne. A ty jeho kvality chtějí hned, místo aby ho nechali je pomalu uzrát. Chtějí hned mnoho, místo aby byli rádi za ochotné málo. A jsme zase u té staré ohrané písničky o lidech lačnících po penězích, úspěchu nebo pouze po svém požitku.

„Čím lepšího koně dostaneme pod ruce, tím opatrněji bychom s ním měli postupovat, abychom v naší honbě za výsledkem nezapomínali na jeho duši a nepřekračovali hranice jeho ochoty.“

Na jaře loňského roku ke mně přišla na výcvik čtyřletá, parkurová, velmi schopná klisna. Přivezli ji vozíkem, nasedovanou. Její „stav“ byl horší, než jsem očekávala. Přišla k nám ze sportovní stáje s tím, že je velice nervózní, nelze s ní kvůli tomu vůbec pracovat, někam ji odvést, natož na ni posadit jezdce.
Oproti „běžným“ nervním koním projevovala svoji nervozitu i mimo kontakt s člověkem, což nebývá moc časté. První týden zůstávala v boxu a chodila pouze do malého padoku, kde jsem s ní mohla začít pomalu pracovat. Po celou tuto dobu vypadala jak papiňák, který se klepe, a vy máte strach, že každou sekundu bouchne.
„Je to sice trochu náročnější případ, ale nebude to nic hrozného, prostě se uklidní, bude chodit do stáda a ono to půjde, jako u ostatních koní“…říkala jsem si. To jsem ale ještě neznala Miladu, tuto krásnou, jemnou a křehkou slečnu, co nevěděla, co se sebou. Z plánovaného měsíce se stal více než půlrok práce. Z mého „to nebude problém“ se stalo uvědomění, že člověku musí projít rukama opravdu velké množství koní, kterým se snaží pomoci, než může tvrdit, že něco ví. A ani poté si nemůže být jistý, že ten další kůň, se kterým má tu čest se setkat, nebude potřebovat diametrálně jiný přístup, než ta velká spousta koní před ním, ač na první pohled ten problém vypadá úplně stejně.

Abych vám tuto problematiku více přiblížila, odskočím na moment od Milady k jedné velmi podobně se chovající klisně, kterou její majitelka přivedla na jeden z mých kurzů. Na první pohled byste řekli, že se chová jedna jako druhá.
Tato klisna nebyla zkažená touhou po úspěchu, ale nevědomostí, jak správně a jak rychle postupovat ve výcviku.
Ještě předem podotknu, že jak z klisny, tak z majitelky mám dodnes upřímnou radost. Ani jedna to neměly lehké, a přesto dokázaly za pouhý jeden den udělat ve svém vztahu skoro neskutečný zlom!

Když vešly do haly, chtěla jsem po majitelce, aby mi řekla, proč jsou tady. Zoufalá majitelka nebyla schopná povědět nic, neboť napůl zoufale, napůl snažíc se s tím něco dělat, vlála za svojí klisnou, která nervózně pobíhala kolem. Rozhodla jsem se klisnu podržet, abych dala majitelce prostor. Tím jsem však znemožnila sobě vnímat, co majitelka říká. Stres co z klisny vyzařoval byl neúnosný. V ten moment, jsem napůl nevědomě sáhla po karabině a klisnu pustila. Zaslechla jsem jen „to jste neměla dělat“.
Zda jsem udělala správně nebo ne, bylo v ten moment již jedno, ale nám to dalo čas si popovídat. Pověděla mi o tom, že klisna je starší a dlouhou dobu žila jen na pastvině a nikdo s ní nepracoval. Ona se jí ujala a začala se jí věnovat. Všechno šlo v pohodě, začaly jezdit a pak se to začalo lámat a z klisny se stala časovaná bomba, co s ní nejde nic dělat, pod sedlem se staví na zadní, nenastupuje do vozíku,…
Zeptala jsem se, co je její cíl na tomto kurzu. Se zoufalstvím v hlase a vynuceným úsměvem pravila „potřebovala bych ji nějak vyměnit mozek“.

Při našem povídání klisna velmi nervózně cválala dokola po hale, v ten moment už bylo vidět, že se začíná potit. Poslala jsem majitelku, aby se posadila a šla se pokusit získat její pozornost nebo ji zastavit, abychom mohly začít hovořit. Prostě jsem se snažila celou situaci řešit. Po dvaceti minutách snažení jsem usoudila, že to, co v hale probíhá, není boj nikoho jiného, než klisny. Pochopila jsem, že čím víc jí do toho budu kecat, tím víc jí budu odvádět od jejího boje, který vedla sama se sebou a celou situaci budu pouze prodlužovat. A tak jsem si sedla doprostřed haly. Seděla jsem tak hodinu, přičemž klisna stále, naprosto splavená, občas klusala, občas cválala po obvodu haly. Atmosféra byla dost hustá, neboť se za takovou dobu vlastně nic nedělo a já jen seděla. Jediné, na co jsem se snažila myslet, byl můj vnitřní pocit, abych byla úplně klidná a poskytovala tak klisně pevný bod v jejím zmatku. Pak nastal zlom a klisna změnila svoji trasu – teď již v klusu. Začala běhat po diagonálách a u mě vždy lehce zpomalila. Toto prováděla zase asi dalších dvacet minut. Pak se jednou, z ničeho nic, u mě zastavila. Hluboce oddychovala, hlavu měla sníženou, tiše přežvykovala a měla krásné klidné oko. Stála u mě jako trosečník co našel pevninu. Zkusila jsem se zvednout a kousek popojít. Šla za mnou.

Odpoledne s ní ještě její majitelka zkusila stejnou práci, která již proběhla mnohem rychleji, pak jsme zkusily naložení, nasednutí – vše proběhlo naprosto v klidu a majitelka na konci s úsměvem odcházela a volala „tak si odvádím jiného koně“. J

Jak je možné, že nastal tak rychle takový obrat v klisně? Bylo to celé proto, že klisna potřebovala dostat prostor a čas, aby se vypořádala se stresem, co měla v sobě. Aby si mohla zanadávat, jak je pro ni vše náročné, avšak důležitou složkou bylo, že měla možnost kdykoli přijít za mnou, na svůj ostrov naprostého klidu. Kdybych se angažovala a nějak ji uklidňovala, tak bych klidná nebyla. Jediné, jak jsem jí mohla ten klid nabídnout bylo to, že jsem se sama nacházela v absolutním klidu. To ostatní nebyl můj boj. To musela zvládnout sama.

Tento neuvěřitelný krok, který udělala, dokázala jen proto, že ještě stále někde v hloubi duše byla schopna vidět pomoc a zůstávala alespoň trochu při smyslech. Oproti tomu v sobě Milada již tuto schopnost bohužel neudržela. Začala mít pocit, že je tu pouze sama za sebe a to nezvládala.

„Nejlepších výsledků dosahujeme právě tehdy, stojíme-li na hraně. Je ovšem těžké být opravdu přesný a tu hranici, čeho jsem ještě schopni, nepřekročit. Pokud se to stane, pak už se jen řítíte nekontrolovatelně dolů a je těžké se někde chytit.“

Miladin případ vyžadoval opravdu hodně odvahy, síly a vytrvalosti než došel ke svému dobrému konci.
Nejvíce stěžujícím faktorem byl pro mě můj strach o bezpečí všech zúčastněných. Tento strach pramenil ze situací, kdy Miladiny nervy dosáhly maxima a z ní se stal nekontrolovatelný kulový blesk. Stala se v ten moment nebezpečnou jak pro sebe, tak pro své okolí. Ztrácela v ten moment naprostý pud sebezáchovy. Když jí stála v cestě dřevěná brána, celou ji roztřískala, jen aby se z toho ohraženého (2 ha) prostoru dostala, protože se na druhé straně lekla. Když bylo něco, co jí zvýšilo tepovou frekvenci, absolutně se nebyla schopná kontrolovat a jednala naprosto bezhlavě.
Bylo třeba s tím něco dělat, minimálně v momentech, kdy jsem s ní pracovala. Potřebovala jsem mít jistotu, že dokážu celou situaci ovlivnit a to zvláště kvůli obsedání a ježdění.
Úkol byl jasný, získat kontrolu nad její nervozitou a to ve všech situacích, kdy bude s člověkem. Co se rozhodne udělat ve výběhu nebo v boxu, už bylo pouze na ní.

V rámci práce s ní nešlo pouze o „ukočírování“ dané situace, ale především o nalezení způsobu, jak jí dodat více důvěry a odvahy.
Nejdříve jsem potřebovala získat skoro až podmíněný reflex na moji prosbu o zklidnění a uvolnění. A to takový, aby šel využít jak ze země, tak ze sedla, ideálně i v běžném koloběhu sportovní stáje.

„Pokud kůň vidí v daném cviku smysl, je ho schopen velmi rychle přijmout za svůj, bez ohledu na to, jak je pro něj náročný.“

Cvičení, které jsem klisně naordinovala bylo ustupování plecí s hlavou ohnutou k člověku. Tento cvik výborně zprostupňuje plec, koně ohýbá a tím laterálně uvolňuje. Ze stranového uvolnění se dříve či později stane uvolnění vertikální. Snížení hlavy dolů pak koně relaxuje.
První dva měsíce práce byly věnovány převážně tomuto cviku. Nejdříve v místech, kde se klisna cítila bezpečně (box, výběh) a postupně jsempřidávala stresové faktory, které se Milada učila řešit uvolněním a stáním místo zběsilého úprku. Z našeho snažení vznikly dva výsledky.
KDYKOLI jsem klisně zatlačila ze strany na plec, okamžitě nastalo uvolnění. Někdy, když byla situace opravdu napjatá, nejdřív snížila hlavu bez uvolnění. To přišlo po chvilce. V jakékoli situaci odpověděla na moji prosbu jasnými slovy „stojím na místě a pokusím se uvolnit“.
Druhou věcí, která přišla tak nějak navíc, bylo, že klisna tento pocit jistoty začala vyhledávat i sama. Když se něčeho vyděsila (i když nebyl přítomen člověk) sama se zastavila, dala hlavu k zemi a přežvykováním se krásně povolila.

Postupem času jsme tento prvek zařazovaly do běžného procesu obsedání a přiježďování. V počátcích ježdění měla klisna tendence tuhnout, tím se stresovat a vyrážet dopředu. Práce probíhala stále stejně. Při každém náznaku ztuhnutí jsme ustoupily předkem, ohnuly hlavu, uvolnily se a stály. Prostě kdykoli bylo třeba navodily jsme její starý známý pocit bezpečí.
První měsíce ježdění jsem jí musela schvalovat a tolerovat její vlastní snahu o uklidňování sama sebe. Začala totiž sama aplikovat teorii , „když se bojím, zastavím a dám hlavu dolů“. Musela jsem na její hru přistoupit za všech okolností, třeba ze cvalu nebo před skokem. Když jsem se jednou rozhodla to neudělat, seděla jsem z vteřiny na vteřinu na bedně dynamitu.
Možná si říkáte, že se tak ta klisna musela naučit dělat si co chce, zastavovat, vyškubávat otěž,…nestalo se tak. I přes to, že jsme dlouhou dobu zastavovaly i třicetkrát za lekci, její stres pomalu mizel a po čase jsme odjezdiliy hodinu bez jediného problému. Časem jí pak pro uklidnění stačilo pouhé nabídnutí otěže o pár centimetrů v daném chodu.
To, že nenastal u koně zlozvyk, bylo dáno tím, že jsem klisnu učila využívat uvolnění v momentě, kdy to potřebovala, ne jako úlevu od práce. Tím pádem, když vymizel stres, klisna přestala mít potřebu zastavovat. Dnes je zpět ve sportovní stáji a věřím, že se jí daří co nejlépe.

V obou příbězích, u obou klisen, stál u zrodu problému stres, který klisny „uzamkly“ uvnitř sebe a nedokázaly jej nikudy vypustit. Obě klisny potřebovaly cítit ze strany člověka pochopení, že u nich nejde o neposlušnost nebo zlozvyk, ale o žár uvnitř jejich duše, se kterým si neví rady.
Přesto, že šlo u obou koní o skoro totožný, navenek se stejně projevující, problém, je důležité si uvědomit, jak rozdílné cesty jsme musely podstoupit a nakolik rozdílnou cestu klisny potřebovaly.
Jedna získala klid díky volnosti, ve které se mohla projevit a vyřvat. Jediné, co potřebovala od člověka byl ostrůvek jistoty a klidu. Na to celé jí stačil jeden den. Oproti tomu druhá klisna potřebovala člověka k tomu, aby ji za ručičku provedl celým jejím problémem, aby se naučila jak se postavit ke svému stresu , aby si uvědomila, co se s ní v ty momenty děje a naučila se vše s klidem vyřešit. Musela se naučit pracovat se svým strachem a to byla pouť na mnohem delší dobu.

Jedna potřebovala najít záchranu v člověku, druhá potřebovala člověka, aby dokázala najít záchranu sama v sobě. Obě to nakonec zvládly skvěle!

„Poslední dobou stále čtu různé diskuze o tom, jak někdo radí někomu jinému jak má nebo nemá řešit problémy se svým koněm. Prosím, buďte opatrní.“ K.S.

Vaše Káťa

Další díl:

ZHRZENÍ

V několika předešlých dílech jsem psala o různých koních a jejich příbězích vesměs se šťastným koncem. Ve většině z nich byla cesta úspěšná pouze díky tomu, že se problém začal řešit včas.
Co ale nastane, když se překročí nějaká ta pomyslná hranice únosnosti a stres zkombinovaný se strachem se přemění v paniku? Často již moc cest směrem ke spokojenému koni pak není. Bohužel, i takové příběhy jsou a já bych jim chtěla věnovat další díl.

KONĚ NÁM – 4. díl – Malá nedorozumění

V tomto díle probereme téma méně emotivní než bylo poslední povídání o Jeníkovi, ale mnohem obvyklejší. Zaměřím se na běžné problémy, se kterými se dnes a denně setkává mnoho z nás, na to, jak lze k jedné věci přistoupit z více úhlů. Hlavním spojovacím prvkem celého dnešního povídání bude uvolnění koně ve všech možných situacích.

„Pokud chcete porozumět svému koni, musíte nejdříve porozumět sami sobě…a nebo to může být i naopak?“

Přiznám se, že stále nevím, jak tomu doopravdy je. Pojďme se tedy společně zamyslet nad tím, kým opravdu ve vztahu s našimi koňmi jsme. Budu teď vyprávět příběh dvou výjimečných dvojic, jež mě na mojí cestě mnohému naučily. Každá má svůj příběh, ale já je tu nechám tak nějak prolínat, jak mi přijdou na mysl.

První slečna, je moje velmi blízká kamarádka Dana, která již několik let kráčí bok po boku se svojí poloarabkou Lékorkou. Druhou dámou je Verča. Tu jsem poznala na jednom z kurzů, který pořádala a rychle mi ona, i její čtyřnohý přítel a učitel Paintík, přirostli k srdci. Příběhy obou slečen mají hodně společného…ač se ony dvě navzájem neznají, jejich koně přistupují k vzájemným vztahům každý jinak a každá z nich očekává trochu něco jiného…spojuje je však chuť překonávat nelehké situace, které jim přicházejí do cesty. Situace, které jim pomáhají poznat sebe.

Je zde ještě jeden významný spojovací prvek, který nám oba příběhy propojí. Tou kostičkou v mozaice vztahu mezi člověkem a koněm je velmi často přehlížené a mnohdy nedoceněné fyzické i psychické uvolnění koně.

Když jsem se poprvé setkala s Verčou a Paintíkem, přišla za mnou Verča s jasnou prosbou:
„Myslím si, že si s koníkem docela rozumíme, pracujeme už trochu i ve volnosti, ale již nějaký čas řešíme jeho strach z plachty. On už jako i stojí, ale já z toho nemám dobrý pocit.“
Popisovala mi, jak Paintíka „odnaučovala“ strachu. Používala jeden z nejrozšířenějších postupů. Čekala, až se kůň lehce uklidní, nebo zastaví a za to jej chválila. Povedlo se jí to, Paintík stál na místě, někdy se i pokusil snížit hlavu…takže by se mohlo zdát, že je problém skoro vyřešen…ale on měl ten strach v očích. Jeho tělo stálo, protože to přeci jeho zbožňovaná panička chtěla a on ten strach uzavřel v sobě, aby jí vyhověl. Naučil se „zavřít oči“ a doufat, že celá situace dopadne dobře.

Pojďme se teď seznámit s druhou dvojicí. Dana si pořídila Lékorku  jako mladou, velmi málo ježděnou a dosti stresující se a děsící se klisnu. Lékorka opravdu řešila skoro vše! Děsil ji moc malý prostor, děsil ji moc velký prostor, děsilo ji, když se něco pohybovalo, děsilo ji, když se kolem nic nedělo…nebylo skoro nic, co by ji nechávalo klidnou.
Dana do této doby neměla s takovýmto typem koní zkušenosti. Měla ji však ustájenou u nás na statku a tak mohl začít jejich několikaletý maraton za větším sebevědomím. Cesta to byla velmi spletitá. Lékorka není typ, oproti Paintíkovi, co by hledala oporu u druhého, vše chce řešit sama, ale to je s její povahou dost složité. Dana si musela vštípit hodně odvahy, porozumění a především velkou spoustu trpělivosti. Řekla bych, že trpělivost byla asi ta nejzásadnější a zároveň pro Danu nejhůře udržitelná součást jejich společné práce.
Za jejich společně strávenou dobu se Lékorka zlepšila. Stala se z nich docela stabilní dvojice, ve které obě ví, že jsou tu samy za sebe, ale že se tam někde navzájem mají. Kdyby Dana vyžadovala od Lékorky, aby byly jedno tělo a jedna duše, skončily by nejspíše obě nešťastné. Musí se smířit s tím, že Lékorka bude vždy Lékorka, že ji vždy naprosto rozhodí, když jeden den stojí u vstupu na dvůr červené auto a druhý den tam stojí modré…nebo tam dokonce žádné není…ale tím, že jí vždy bude oporou a dokáže jí nakonec poskytnout prostor pro uvolnění, zvládnou tak dohromady všechna úskalí, která na ně život přichystal…a myslím, že z nich mohou být dobré parťačky.

Vraťme se teď zase ke druhému příběhu.
Když jsem viděla, jak celá ta situace vypadá, musím říct, že jsem byla na konci svých sil a vědomostí. S Paintíkem to bylo úplně jiné než u Lékorky, ta když se bála, bouřila a náš úkol, sic ne lehký, byl ji dostat do klidu. Oproti tomu řešil Paintík situaci tak, že se ani nehnul a pouze tiše trpěl. Začala jsem cítit, že musím udělat velmi riskantní krok do neznáma…

„Jakmile máte pocit, že už dlouhou dobu stojíte na jednom místě a nic se kolem vás ani nepohne, je třeba rozvířit vody i za cenu, že se nad vámi strhne silná bouře. Když ji ustojíte, vzduch se pročistí, nebe se projasní a vy zjistíte, že jste najednou o několik mil dál.“

Při bouři je však strašně důležité si uvědomit, že se musíte soustředit na to, jak udržet svoji loď na hladině a ve správném směru.

V případě Paintíka, jsme museli tu starou loď plnou obav nechat potopit, abychom uvolnili místo pro stavbu pevnému korábu odvahy. Museli jsme v něm opět vyvolat strach, tolik strachu, aby se jeho hráz, kterou držel silou vůle, protrhla a on se projevil, aby v sobě vyvolal bouři. Když se Paintík odvážil znovu projevit, věřte, že to bylo velké, tolik strachu a děsu jsem u koní mockrát neviděla.
Verča měla za úkol být mu nablízku…musela ho nechat si to všechno prožít, vypustit to ze sebe, aby se mohli začít učit jak jeho strach zpracovávat lépe. Když se Paintík uklidnil, bylo naším úkolem vrátit se k řešení problému s plachtou. Museli jsme to lapit za druhý konec. Dříve byl Paintík schopen stát, ale rozhodně nebyl uvolněný. Nechali jsme Paintíka ať si dělá co chce, chodí, ustupuje, poklusává. Jediný cíl byl udržet ho uvolněného.
Bylo pro nás důležité, aby se Paintík učil hledat uvolnění a pak teprve záchranu u svojí paničky, pro kterou by se nejraději rozkrájel. A hádejte, co se naučila Verča? Pracovat se svým napětím, kterého, světe div se, měla v sobě také více než dost.
Paintík nebude nikdy stoprocentně vyrovnaný kůň, ale bude stoprocentně vědět, co dělat, když ztratí svůj vnitřní klid.

Tato jejich bouře byla pro jejich další společný život opravdu nepostradatelná…však v takovýchto soužitích lidí a jejich koní, jako mají tyto dvě slečny se svými koňmi, musí občas docházet i k jiným, o něco menším bouřím.
Verča je osoba, která staví svůj vztah na pocitech. Danka se musela naučit dělat kompromisy a cítit, kdy si co může ke svojí klisně dovolit, aby ji zbytečně nestresovala. Bylo proto důležité naučit je se svým citem pracovat tak, aby neztrácely svoji cestu.
Lidé, kteří mají vlastnost (nebo si ji museli vštípit) cítit své koně, mají obrovskou výhodu, neboť v podstatě nikdy nevyvolají ve svém koni pocit zrady a mají z něj super parťáka. Je pro ně však neskutečně těžké, pracovat efektivně. Lidé, co naopak postupují ve výcviku efektivně, zase často ztrácí cit pro svého koně. A jak známo, ve všem je třeba udržovat rovnováhu.

Jak Verča, tak Danka, si užívají plutí na svých těžko vybojovaných naprosto klidných hladinách, o které se bojí a tak při sebemenším větříčku dělají vše pro to, aby se celá situace co nejrychleji urovnala.
Ono je dobré najít klid na nehnuté, průzračné hladině, ale když to trvá dlouho, můžou vám dojít zásoby jídla. Tím, že jste stáli se svojí loďkou na jednom místě, nehýbal se ani výcvik. Když se totiž chtěly o kousek posunout, neboť v dálce uviděly ostrov, který je okouzlil (myšleno nějaký cvik, zlepšení,…), daly do vody pádlo, rozvířily hladinu a jejich koně začali hrozit bouří. Bylo pak jen na nich, jestli se opět nechají ukolébat, a na svůj ostrov zapomenou, a nebo se rozhodnou chytit pádlo pevněji a využít bouři k posunu dál. Je však třeba do té bouře jít připraven s jasným cílem, tedy využít vln k co největšímu posunu.
Když jsem je přesvědčila, aby se do takovéto bouře vrhly, věřte, že mi hodně nadávaly. Cítily, že přicházejí o pevnou půdu pod nohama. Avšak když to ustály, s překvapením zjistily, že se opět ocitly v přítomnosti svých klidných a uvolněných koní, avšak o mnoho mil dál.

Těch bouří ještě budou muset projít nespočet, budou-li chtít doplout k ostrovu, ale každá další pro ně bude větší příležitostí místo trápení.

„Loď je nejbezpečnější v přístavu, ale pro to se lodě nestaví“

Vaše Káťa

 

Další díl:

VELKÁ NEDOROZUMNĚNÍ

Když se dlouhou dobu pracuje s koňmi, o kterých jsem povídala v předchozím díle, bez citu, pouze s cílem efektivního využití jejich schopností, nastane zlom a koně se rozhodnou, že spolupráce s člověkem je nad jejich síly…rozhodnou se bojovat za svoji touhu o pochopení. Příště vám povím o třech klisnách, které se do takovéhoto odboje dostaly, a zkusím vám přiblížit, jak křehké duše mají.

Koně nám: Díl 3. Mnoho různých pohledů

Povím vám příběh jednoho mladého parkurového koně, jehož minulé zážitky nikdo z nás nezná. Svým, zatím nedlouhým životem, si nesl hromadu traumat. Mým úkolem bylo je najít a pomoci mu s návratem k důvěře v lidi. Těšte se na příběh plný nečekaných reakcí a zvratů, příběh plný emocí a touhy po vzájemném pochopení, které nebylo vždy tak snadné nalézt!
„Často, když si myslíme, že již naprosto známe chování a myšlení druhého, přijde něco, co nám ukáže, že tomu tak není…“

Velmi často, když jsem ucítila takový ten hřejivý pocit, že do sebe vše krásně zapadá, tak mi Jeník, čtyřletý holandský teplokrevník, připomněl, tuto velkou pravdu, která může hodně bolet.
Tento nádherný bělouš dělal většinou vše opačně, než jsem očekávala.

Zavolali si mě do jedné velké sportovní a prodejní stáje za koněm, ke kterému se mohli jen stěží přiblížit. Dala jsem se do práce. Po dvou hodinách plných trpělivosti, jsem byla schopna Jeníka pohladit na jedné straně krku a na čele. Byl to úspěch, a tak slovo dalo slovo a o týden později jsme ho odváželi k nám na statek, neboť bylo zřejmé, že jeho obsednutí nebude nijak rychlý proces. V té době však ještě nikdo z nás netušil, že se u nás Jeník zdrží více než šest měsíců plných hledání důvěry a pochopení.

Symbolicky rozdělím Jeníkův příběh na šest částí, které budou znázorňovat proces, kterým procházel na svojí cestě ke spolupráci s člověkem.

  1. „Někdy je dobré pro druhého pouze být. Kým se pro něj staneme, ukáže teprve čas.“

Jeníkův postoj k lidem byl plný bázně a obav z toho, co nastane. Chodila jsem za ním do stáje každou volnou chvilku. Z počátku neexistovalo, že bych se k němu přiblížila. Jediné, co akceptoval, byla má pouhá přítomnost nejprve přes box, později i uvnitř. Já tam jen sedávala a pozorovala, jak se s uplývajícím časem mění jeho vyděšený výraz na klidný.
Pokroky přicházely velice pomalu. V případě, že jsem se pro posun rozhodla moc brzo, vracel se hned ke svému původnímu chování. Z počátku jsem vůbec netušila, kde je ta hranice, kdy už můžeme postoupit. Později jsem si uvědomila, že veškeré první kroky musím nechávat na něm. Musela jsem se zbavit pocitu, že když nebudu nic dělat, nikam se neposuneme. Bylo třeba vše stavět tak, aby Jeník necítil z mého chování jakékoli příkoří vůči sobě. Když mluvím o příkoří, nemyslím tím nějaký velký fyzický nebo psychický nátlak z mojí strany. Největším příkořím, které pociťoval, byla byť sebemenší  psychická nepohoda, které si člověk nevšímal – neboť byla velmi těžko rozpoznatelná. On si s tím pak neuměl poradit.

Pro každého koně je hranice toho, kdy jim přestává být příjemně, naprosto jinde. To, co jeden kůň bere jako samozřejmost, jiného koně může dovést ke strachu nebo naopak k agresivnímu chování (v koňském pojetí pojmu), přestože budou stejného plemene a výchovy.  Pak je na nás lidech, jak se naučíme koním rozumět. Mnohdy nejde o to, zda a kolik síly a tlaku potřebujeme k tomu, aby kůň dělal to, co žádáme, ale o to, zda rozumí našim požadavkům.

Vraťme se zpět k Jeníkovi. Den za dnem mi vysvětloval, že on to prostě všechno vidí úplně jinak a pokud tomu neporozumím, nebude o žádné spolupráci řeč.
Hned v začátcích jsem našla jeden spolehlivý ukazatel, že danou situaci přijal. Byl v ten moment schopen žrát seno ze země. Stalo se to signálem, kterým mi Jeník říkal: „Jsem připraven jít dál.“
Ten kůň mi byl neustále bližší a bližší. Ráda jsem s ním trávila čas, neboť každá minuta a každý pohled byl debatou o lepším porozumění.
Uplynul měsíc, než jsem opravdu ucítila z běloušova chování, že se můžeme začít učit novým věcem, že je připraven růst.

„Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na jeden den. Naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu na celý život.“ ČÍNSKÉ PŘÍSLOVÍ

Pro Jeníka nastal čas přijímání nových věcí, situací a požadavků, které se musel naučit přijímat. Snažil se, ale ve většině momentů z něj čišela nervozita. Už to nebyl strach, tak jako dříve, avšak kdybych jeho pocity napětí ignorovala se slovy „je to nové, on si zvykne“,  hodně rychle bychom byli zase zpět na začátku.

Běžně, když si s koněm vytvoříte dobrý vztah, je nejlepší cestou nedělat z problémů ještě větší bubáky, ale spíše koni nové věci předkládat jako samozřejmost. Prostě přicházejí a kůň je přijímá, neboť věří, že vy víte, co děláte. Stejně, jako jsem psala v minulém díle v příběhu dostihové klisny.

Jeník byl jiný. Ač věřil mně, vůbec nevěřil sobě. Když přišla stresová situace, snažil se být v klidu, ale nedokázal to, prostě nedokázal najít oporu někde uvnitř sebe. Bylo teď na mě, abych mu našla něco, co mu bude pomocnou berličkou v celém dalším procesu výcviku. Musela jsem najít něco, co lze použít kdykoli ať ze země či ze sedla, a k čemu se může koneckonců uchýlit i on sám, když začne být nervózní. Potřebovali jsme něco, co mu kdykoli kdokoli poskytne jako slova „neboj, teď je vše v pořádku“.
Nakonec si to našel sám Jeník. V jedné situaci, kdy si nevěřil (myslím, že to bylo, když jsem chtěla, aby šlápnul na plachtu) a já mu systematicky vysvětlovala, že utéct od toho není dobré řešení, využil jako východisko ohnutí hlavy směrem ke mně. Ono slavné laterární ohnutí. Práci jsme skončili, a když jsme tam šli další den, Jeník plachtu překonal bez problémů. Dlouhou dobu mu trvalo, než se naučil správně a bez protestů ustupovat tlaku, než přistoupil na všechny úkoly a požadavky, které jsem mu předkládala. Ale po celou dobu jsme oba věděli, že kdykoli pocítí stres, nervozitu nebo strach, tak mu ohnutí dodá ten krásný pocit jistoty.
Musím říct, že Jeník tu možnost z počátku využíval velmi často, nikdy však ničeho nezneužil.

 „Jak si kdo ustele, tak si lehne.“

Jak jistě tušíte, stál před námi jeden velký a nesmírně křehký úkol. Přijmutí sedla a jezdce.

Od začátku práce s Jeníkem jsem cítila jisté napětí z toho momentu, kdy začneme obsedat. Tento pocit se ve mně stupňoval spolu s tím, když jsem sledovala, jak málo stačí, aby se cítil špatně. Měla jsem na paměti jednu podstatnou věc – riziko, které přichází s tím, když někde vznikne problém. Tím rizikem myslím jak možnost úrazu koně i jezdce, tak ztrátu důvěry.
Nestalo se nic! Od prvního momentu sedlání, nasedání, prvních krůčků, cvalu a skákání nevznikl  jediný moment, kdy by byl Jeník nervózní nebo napnutý. Jednou jedinkrát z něj spadla slečna, co mi ho pomáhala jezdit, když si při cvalu na louce vyhodil – byl tenkrát nadšený z pohybu. Práce ho nesmírně bavila a byl připraven na vše. Když se přece jen stalo, že si někdy nevěřil, stačilo mírné ohnutí nebo přistavení k tomu, aby se uvolnil a byl spokojený. Vše, co jsem do něj investovala, se mi vrátilo i s úroky. Jeník byl připravený jít domů a zahájit tak svoji, v budoucnu jistě výraznou, kariéru parkurového koně. Měli jsme před sebou ještě jeden společný týden a já si ho chtěla náležitě užít.

„Očekávání často přináší zklamání a nepochopení. Chceme-li být v souladu, musíme dbát pouze na to, co se odehrává právě teď.“

Byl krásný vlahý podvečer a já šla s Jeníkem naposledy popracovat na jízdárnu. Vše skvěle fungovalo a mě bylo líto, že se s ním musím rozloučit. Byl začátek hodiny a dělali jsme lehkou klusovou práci. Když jsem projížděla roh, z ničeho nic se ocitl ve vzduchu, zběsile vyhazoval, točil se a prchal. Já nehezky spadla, avšak více než má křížová kost, kterou jsem si naštípla, mne bolel pohled na nešťastného koně, co stál opodál. Druhý den jsme zjistili, že měl zánět v horní dásni kvůli čerstvě se prořezávajícímu zoubku. Při tomto incidentu nebylo viníka, ale všichni jsme nesli velké následky, které bylo těžké překonat.
Odjezd byl zrušen, a my začínali skoro od začátku. Neztratil důvěru vůči člověku na zemi, avšak opětovné přijmutí sedla a jezdce bylo v nedohlednu. Museli jsme v podstatě vše udělat úplně od začátku znovu, s jedním podstatným rozdílem – pro tentokrát to trvalo mnohem déle. Vše, co bylo dříve stoprocentní najednou bylo pryč. Sedlo, tlak obřišníku, ležící jezdec, vše Jeníka přivádělo k šílenství. Postupovali jsme nesmírně pomalu. Přes všechny problémy jsme nakonec došli i k ježdění, ale nebylo to to, co dříve. Z Jeníka se stal naprosto nevyzpytatelný kůň i přes veškeré snažení a kvalitu práce měl na kontě více než 15 pádů jezdce.  Jeden den vše fungovalo, další nenechal jezdce ani dosednout do sedla.

Pro mě byly na této situaci nejtěžší dvě věci:
První byla, že jsem Jeníka nedokázala vůbec číst. Nikdy nešlo dopředu poznat, zda něco udělá, nebo bude spolupracovat. Nebyla žádná indicie, která by pomohla najít cestu k nápravě. Nebylo nic, čeho jsem se mohla chytnout a nějak mu pomoci.
Druhou věcí byl fakt, že Jeník měl pocity podobné. Nic z toho, čeho se dopouštěl, nedělal ze zlé vůle nebo odporu k tomu, co se po něm chtělo. Nechápal, proč si nerozumíme. Po měsíci, kdy se nic nezměnilo, jsem přestávala věřit.

„Když člověk již stokrát spadne při zdolávání jedné skály, možná by si měl uvědomit, že tu skálu lze obejít.“

Z posledních sil jsem překonávala další a další kolize, když jsem si řekla dost. Buďto celý tento proces skončíme, a Jeník bude dalším z těch odepsaných koní, nebo se musí stát zázrak. Když jsem se další den probudila, běžela mi v hlavě jedna myšlenka. Podaří-li se nám na něj sednout, vezmeme ho někam ven, na procházku a půjdeme v klidu, dlouho, aby pochopil, že se opravdu nic neděje. Nebyl moc důvod, proč by zrovna dnes neměl vzniknout nějaký problém, natož venku, ale byla to poslední šance. Vyrazili jsme a Jeník ten den přijímal vše s nadšením. V půlce cesty začal dokonce poklusávat, a tak jsme ho nechali, a on si spokojeně začal užívat pohybu. Byl zpět. Sledovat tu radost co z něj sálala, tu snahu a chuť dělat vše v pohodě a správně, bylo něco úžasného.

Na další vyjížďce jsme již cválali. Uplynuly dva týdny každodenní práce v terénu bez jakéhokoli problému. Stále bylo však třeba dořešit práci na jízdárně. Rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným a začali jsme jízdárnu využívat jako místo pro vykrokování po vyjížďce. Postupně jsme zvyšovali dobu a práci na jízdárně a snižovali tu v terénu. Nenastal žádný vzdor, žádná nespokojenost. Práce na jízdárně začala Jeníka zase bavit, skákal jako pravý srdcař a byl opět klidný a spokojený.

„Naděje umírá poslední.“

Myslím si, že největší lekci, kterou jsme si oba za ten společný půlrok odnesli, je tato:
I přesto, že jsme se dlouhou dobu nemohli pochopit, že jsme se na věci často dívali každý z jiného úhlu a každý trochu po svém a přesto, že nám mnohdy přišlo, že jdeme proti sobě, ta společná cesta přece jen existovala a my ji našli! Ani jeden z nás neztratil naději.

Když Jeník odjel do svého nového působiště, dostala ho na práci jedna mladá úžasná slečna, která se snažila navázat na vše, čím jsme si prošli. Podařilo se jí to. Dnes Jeník brázdí mezinárodní kolbiště nejen s ní, a já věřím, že jednoho dne zazáří, neboť vím, kolik síly a odvahy v sobě má!

 „Na tohoto koně nikdy nezapomenu. Byl to bělouš, říkala jsem mu Jeník a velice těžko se mi s ním loučilo. Vždy jsem se snažila držet si od koní, co ke mně chodí na výcvik, emoční odstup. U něj jsem nemohla. Jestliže jsem chtěla, aby se mi otevřel, musela jsem se stejně tak otevřít já jemu. On nebyl práce. Byl to krásný a nezapomenutelný úsek života. Díky…“

Vaše Káťa

 

Další díl:

MALÁ NEDOROZUMĚNÍ

V dalším díle probereme téma mnohem méně emotivní. Zaměřím se na běžné problémy, se kterými se dnes a denně setkává každý z nás, na to, jak lze k jedné věci přistoupit z více úhlů. Hlavním spojovacím prvkem celého mého povídání bude uvolnění koně ve všech možných situacích.

Koně nám: Díl 2. Vstřícné duše z tvrdé země

V začátcích mé cesty se mi dostalo cti setkat se s lidmi, kteří se dokázali povznést nad vlastní ego a úspěchy. Lidé, co se rozhodli dělat kroky zpět, aby mohli napravit chyby, kterých se dopustili na svých koních. Těmito mými žáky a učiteli v jedné osobě byli irští majitelé, jezdci a trenéři koní.

„Když vám něco nejde, hledejte to, co nebylo důležité.“ ARTUR BLOCH

Při průjezdu vstupní branou, která nás vpouštěla do rozlehlého areálu, jsem si v duchu říkala, co mne na takovém místě může čekat za koně. Tento areál, domovská stáj irského reprezentanta působil skutečně noblesním a velkolepým dojmem. Byl tu pro mne nachystán jeden z mladých špičkových koní. Z boxu, ke kterému mne přivedli, koukal sympatický, nevelký, tříletý ryzák, na první pohled působící velmi vyrovnaným přístupem ke všemu kolem něj. O to více jsem byla zvědavá na neřesti této vycházející parkurové hvězdy! Popis ryzákova problému zněl dosti jasně a stručně. “Nechce přecházet ani skákat přes jakkoli vysoké kavalety a má několik míst na jízdárně, kam prostě odmítá jít.” Bylo mi divné, proč si lidé okolo něj nevěděli rady s tak, na první pohled, banálním problémem. A tak mi nezbývalo než si jít s ryzákem popovídat osobně a trochu hlouběji proniknout do jeho duše, kde jsem mohla objevit trápení, která byla přehlížena!
Po cestě z boxu na jízdárnu na něm byla znát jistá dávka nervozity a jemných protestů, avšak i přes to byl odhodlán mne následovat a zůstávat v rámci mezí klidným. Během několika prvních minut mi byly jasné dvě věci. Lidí se nebojí a je nakloněn vzájemné komunikaci. Proč tedy ten problém??? Chvíle práce na jízdárně mne přivedla až k jeho hluboce zakořeněným problémům. Při přiblížení k jeho krizovým místům se odmítal hnout a při jakémkoli přesvědčování z mojí strany se stavěl na zadní. Nechtěl být konfrontován s žádnými problémy a tlaky, které na něj okolí vyvíjelo. Na konci vodítka mi, po tomto rozporu, stál, místo ochotného kamaráda, vystrašený a nervózní kůň. V těchto chvílích se mi většinou v podvědomí vynoří řešení a já podle něj okamžitě a “bezmyšlenkovitě” jednám. Tentokrát se to nestalo a já se s úvahami “co teď nejlépe dělat” posadila na jednu zvýšenou kavaletu. Při této chvíli mého dumání se ryzák začal uklidňovat. Pak se, v jeden moment, bez jakékoli příčiny, rozešel a kavaletu překročil. Překážku i blízkost živého plotu překonal s naprostým klidem a pohledem říkajícím, že jsem to měla říct hned, že má být prostě v klidu. Se stejnou noblesou a bez jakýchkoli problémů pak zvládl vše, co mu bylo přichystáno. Co bylo tedy tím krokem, který mu dal možnost se změnit? Byly to nějaké naučené triky, které jsem s ním cvičila, či snad speciální technika práce ze země? Ne! Bylo to pouze poprvé v jeho životě, kdy se člověk místo stresu z toho, že to nejde – uklidnil, zastavil a vydechl. Ryzák byl díky tomu odvážnější, neboť nepociťoval nervozitu tam, kde hledal jistotu pro své jednání.
Práce, kterou jsem věnovala tomuto koni nebyla nijak velká, avšak dokázala velké věci. Ti lidé, kteří mají za sebou nespočet úspěchů, vítězství a koní připravených do nejvyšších soutěží mi při odchodu se slzami v očích řekli toto: “Vyzkoušeli jsme toho už opravdu mnoho, různé způsoby a metody. Pravdou ale je, že jsme nikdy nepovažovali za důležité nedělat NIC.” A tak tomu, dle mého názoru, často je 😉

„Říká se, že opravdu důležité věci jsou očím neviditelné. Že zahlédnout jdou jedině srdcem a když je spatříme, je třeba uvěřit a nebát se!“

Povím jeden krátký příběh, ve kterém také MÉNĚ znamenalo VÍCE. O několik let dříve, než jsem seděla na kavaletě, dumaje nad talentovaným ryzákem, mne v jedné malé, typicky irské, rodinné stáji zavedli k obrovské ohradě, kde stál v dáli naprosto osamocený kůň. Majitelé mi sdělili dvě věci. První zprávou bylo, že ho momentálně nemohou již dva měsíce chytit a druhou, že kůň tímto problémem trpí opakovaně, přičemž v mezidobí není s chytáním ani odváděním na pastvu i zpět jakýkoli problém.
Abych mohla hledat příčiny, vydala jsem se za ním. Po cestě jsem odložila svůj nepromokavý kabát, abych zamezila možnosti, že by se ho mohl bát. Když jsem ušla asi dvacet metrů směrem k němu, zvedl hlavu a upřeně se na mě, ze vzdálenosti dobrého půl kilometru, zadíval. Já se zastavila a čekala, co bude. Pomalým klidným krokem se rozešel směrem ke mně. Po cestě si všimnul kabátu odhozeného nedaleko mne a rozhodl se ho beze strachu prozkoumat. Několik minut strávil seznamováním se s novou věcí až se nakonec, stejně tak samozřejmě, vydal ke mně, stále tak nehybně stojící opodál. Chvíli mne očichával a bylo na něm znát jemné napětí. To však dosti rychle odeznělo a já ho mohla začít hladit. Po celou dobu, kdy jsem hledala nějaké indicie, proč ho nemohou chytit, jsem cítila jistotu, že nemá tendenci nikam odcházet a ani se bát, tak jsem mu prostě nasadila ohlávku – bez jediného protestu. Cestou k východu z pastviny jsem přemýšlela nad tím, proč se koni tento problém stále vrací. Přicházel tím o pocit svobodného rozhodování! Co bylo tedy v ten moment tou podstatnou věcí, kterou jsem měla udělat, aby se situace již neopakovala? Asi deset metrů před bránou jsem koni sundala ohlávku a bez jakéhokoli zaváhání šla dál, směrem k domovu. Kůň mě takto doprovodil až do stáje – k údivu mne i všech přihlížejících. Ten velký rozdíl mezi jednáním mne a majitelů bylo to, že jsem bez mého velkého přičinění nechala koně se rozhodnout samotného, zda chce být sám, a nebo uvěřit, že může spolupracovat, aniž by svobodu ztratil. Rozhodl se věřit a jeho problém se již nikdy (co vím) neopakoval!

„Vážit si někoho, znamená vážit si i jeho rozhodnutí.“

Říkali jsme jí Tauška. Byla to krásná, tmavě hnědá, hrdá klisna anglického plnokrevníka, pravým jménem One For Ber. Její majitel dostihový jezdec a veterinář Patrick Wall, úžasný člověk, který mi v Irsku vždy poskytuje zázemí, ji byl nucen stáhnout z dráhy velmi nadějného dostihového koně. Byla odpadlíkem kvůli verdiktu mnoha jezdců a trenérů: “je naprosto nejezditelná, každého shodí a přestává mít k lidem kladný vztah.” Pat všechny své koně miluje a tak se ji rozhodl převézt z dostihové stáje k sobě na pastvinu za domem, s tím, že ji tam nechá klidně mnoho let jen tak žít a dožít. Při jednom z mých pobytů v Irsku ji mne a mé kamarádce a asistentce Jarce svěřil do měsíční péče se slovy: “Když budete mít chuť, tak s ní pracujte. Je mi jedno kam až se posune. Nezáleží mi na tom, zda se na ní zase bude moci jezdit, nebo bude třeba jen spokojená v přítomnosti lidí. Chtěl bych jen, aby byla šťastná.” Tak jsme se do toho pustily. A byla z toho neobyčejně krásná práce plná pokory a úsměvů nejen na našich tvářích.
Jednou z nejdůležitějších věcí, troufám si říct, že pro mne až životních lekcí, kterou nás Tauška po celou dobu učila, byla naprostá úcta k jejím rozhodnutím. Najednou jsme nebyly my těmi, kdo rozhodoval o tom, co se bude dít, kam půjde, jak rychle se bude postupovat, ale byla to ona – klisna, která nám každý den ukazovala čeho je již schopná, v čem nám již dala důvěru a kam až můžeme dojít v naší vzájemné komunikaci a spolupráci. Naším jediným úkolem bylo opustit, lidem vlastní, přesvědčení, že my přece nejlépe víme co dělat!
Na začátku naší společné cesty jsme ji s Jarkou chodily dvakrát denně pouze pozorovat do jejího výběhu, aby si opět zvykala na lidskou přítomnost, která ji však nijak neomezovala. V té době se k ní nedalo víceméně přiblížit ani ji pohladit nebo chytit. Nechtěla mít s lidmi opravdu nic společného. Až jednoho dne najednou přišla, ze své vlastní vůle, a my věděly, že můžeme pokročit dál, že nás přijala jako někoho, kdo jí stojí nejen za pozornost, ale s kým by se chtěla dokonce začít bavit. Postupně se nám dařilo klisnu bez problémů hladit a nasazovat jí ohlávku i sedlo. Když všechny vnější vlivy přijímala s ochotou, přistoupily jsme na nasedání. Z Jarky jsem “udělala” další vnější vliv a prostě jsem ji začala na Taušku posazovat, stejně jako jsem na ni týden před tím dávala například podsedlovou dečku. Snažila jsem se z jezdce nedělat větší problém než z čehokoli jiného, čemu jsme klisnu vystavovaly. Ona tak jezdce bez problémů přijala. Takto to šlo až do momentu, kdy se měla Tauška poprvé pod jezdcem rozejít. Jakákoli snaha od Jarky o pobídku holení, nebo ode mne byť lehounký tah za ohlávku způsoboval u klisny návaly vzteku a rozčílení. Nemohly jsme si dovolit ji znovu zklamat tím, že bychom na ni tlačily nadmíru a ona by to nezkousla. Opravdu hluboce jsem přemýšlela jak to vyřešit a opět jsem se rozhodla nedělat nic. Tak, jako již mnohokrát. Prostě jsem začala věřit, že nejlepší cestou bude dát klisně čas, aby se jednou rozhodla opravdu ona, sama za sebe, rozejít. Rozhodla jsem se jí nediktovat, co má dělat, ale chválit jí, když sama začne dělat pozitivní věc. A tak jsme čekaly. A ten moment přišel. Odměnou byl pro klisnu konec práce a další podstatný krok byl za námi. Na pobídku od toho momentu reagovala klidným vykročením, bez jediného negativního projevu. A my pro to nemusely udělat skoro nic. Vždy, když jsme se rozhodly spěchat, nikam jsme se neposunuly. Když jsme ji však nic nepřikazovaly, když jsme ji do ničeho nenutily, lepšila se mílovými kroky. Poslední společný den, poslední před naším odletem zpět do Čech, se vrátila jako spokojená, bezproblémová, avšak stále stejně hrdá a nezlomná na dostihovou dráhu. Patrik ji svěřil do tréninku jednomu charismatickému dostihovému trenérovi, kterému nebylo cizí přetvořit své myšlenky ku prospěchu klisny. Za pár měsíců jsme dostaly fotografii s titulem článku “One For Ber – 1. místo – fenomenální vítězství obyčejné klisny”. Rozhodla se lidem odvděčit za jejich ochotu se změnit a být pokornými tím, že jim dala své srdce a nabídla svoji bojovnost pro ně, ne proti nim.
Co mají společného obyčejný farmář, veterinář, dostihový trenér a olympijský jezdec? Jednu významnou věc. Rozhodli se, i přes svoje zkušenosti a znalosti, přiznat svá pochybení a vydat se za lepším porozuměním svých koní přes změnu svého uvažování, změnu sebe sama a povznesení přístupu nejen ke koním, ale věřím, že i ke svému životu.
Tři koně, tři příběhy a tři úvahy…
1. Někdy je lepší uklidnit svoji mysl, nedělat nic a nechat koně, aby nám sám ukázal nejlepší cestu k výsledku. Mnohdy se totiž, svojí horlivostí, stáváme pro koně nečitelnými! Oni se pak mohou jevit jako problémoví a neochotní spolupracovat tak, jako ryzák z prvního příběhu.
2. Nechte občas koni úplnou svobodu volby, aby mohl naprosto otevřeně ukázat, co si o dané situaci myslí. Možná budete překvapeni jeho rozhodnutím, stejně jako jsem byla já u koně, co nešel chytat. A ano, v druhém případě vám to může vzít čas a iluze, když vám kůň ukáže, že si jeho ochotu pouze namlouváte. V obou případech však získáte jistotu, že víte, na čem jste. A to je dobrý začátek jakékoli cesty k nápravě, zlepšení nebo vítězství.
3. Když koni vezmete jeho hrdost tím, že ho budete do něčeho tlačit i přes jeho výraznou nevoli, nikdy nezískáte vnímavého a spolupracujícího koně. Stane se pouze jedna ze dvou věcí: buďto se kůň rozhodne bojovat (tak jako Tauška) za svá práva, nebo rezignuje a stane se z něj pouze bezduchá hora svalů plnící vaše příkazy. Ani jedno většina z nás nechce, ale mnozí z nás to mají. Proto se nebojte občas přistoupit na myšlenkové a citové pochody vašeho čtyřnohého kamaráda, on se vám tím vždy snaží něco říct. Neztrácíte tím jeho poslušnost, pouze mu necháte možnost zůstat osobností. Koně totiž touží po úctě, stejně jako každý z nás!
Vše, co jsem napsala a napíšu, jsou příběhy konkrétních koní. Co u jednoho bylo modlou, může být u druhého cestou do pekel. Proto vše, co čtete, berte jako myšlenky k vašemu rozvoji a přemýšlení, ne nutně jako řešení vašich problémů. S tímto vědomím se pak nebojte zamyslet nad tím, zda jste do podobných situací také někdy nespadli, zda jste někdy neměli příležitost zachovat se lépe, jen jste to nedokázali. Pokud takové momenty ve vaší mysli naleznete, netrapte se tím a hlavně si to nevyčítejte. Vy, stejně jako vaši koně, díky různým chybám, nezdarům i úspěchům rostete vždy právě tak rychle, jak jste připraveni. Koně vám křivdy odpustí a pro vás může být uvědomit si je, dobrým začátkem vykročení na lepší cestu, třeba právě v tento moment. Nespěchejte proto ani na své koně, ani na sebe. Všechno má svůj čas, všechno musí dozrát.
„Když si TEĎ uvědomíte, že jste se mohli MINULE zachovat jinak, jásejte! Znamená to totiž, že PŘÍŠTĚ se zachováte lépe.“
Vaše Káťa S.

Další díl:
MNOHO RŮZNÝCH POHLEDŮ
Příště vám povím příběh jednoho mladého parkurového koně, jehož minulé zážitky nikdo z nás nezná. Svým, zatím nedlouhým životem, si nesl hromadu traumat. Mým úkolem bylo je najít a pomoci mu s návratem k důvěře v lidi. Těšte se na příběh plný nečekaných reakcí a zvratů, příběh plný emocí a touhy po vzájemném pochopení, které nebylo, vždy, tak snadné nalézt!

KONĚ NÁM: 1.DÍL – JÁ A MÉ VYKROČENÍ

Budu vyprávět příběhy koní a lidí, ve kterých se možná nejeden z vás uvidí.

Ty životní i ty malé problémy jsou myšlenkami našich vnitřních JÁ, které velmi často potlačují srdce i zdravý rozum do pozadí…

Abychom spolu mohli několik dalších měsíců být a zamýšlet se nad “správnými a špatnými“ směry, cítím potřebu začít nejprve sama u sebe a mé cesty k chápání koní a jejich duší… a to zdaleka ještě nejsem u konce mých kroků.

Bylo léto roku 1995 a já jako spousta malých holčiček snila o krásných a bujných koních, o tom, jak bych si s nimi přála být.
Až do prázdnin tohoto roku, když jsem díky ruce osudu dostala možnost jet na dětský koňský tábor, jsem se s koňmi setkávala pouze sporadicky. Pak však přišel onen den a já stanula před stájí malého rodinného areálu ve vesničce Osová nedaleko Velké Bíteše, absolutně neznalá, avšak naplněná naprostým štěstím.
Mou první průvodkyní ve světě koní se stala jedna úžasná dáma, inženýrka Dana Rusková, majitelka stáje. Ona mi zde dovolila být tím, kým jsem a celou mojí cestu tak nechala započít. Mým prvním učitelem se stal její šibalský flekatý poník Ronek, jehož největší výsadou bylo uvádět děti do stavu naprosté beznaděje, zoufalství a pláče.
Jeho základní životní krédo spočívalo v naprostém šetření energií, pokud se však nejednalo o lumpárny, které dokázaly jezdce dosti vyvézt z míry. Koho mohl, štípnul a častá odezva na jakoukoliv pobídku byla buď naprostá ignorace a u neústupných dětí couvání a sednutí si – tomu jsme se všichni často smáli, až na chudáka jezdce. A Ronek byl hrdý!
Kdokoli přišel s tím, že mu jeho hrdost vezme, odcházel s vědomím, že jeho vlastní hrdost spadla až na bod mrazu.
Rony byl osobnost. Minimálně já k němu, jako malá, tak vzhlížela a někde v hloubi duše cítila, že přece musí být nějaká skulinka, kterou člověka pustí dovnitř a bude ochoten stát se mu dobrým společníkem.
Dnes vlastně již vůbec nevím, jak se mi podařilo Ronkovu náklonnost získat. Možná ocenil, že jsem neměla urputnou potřebu pouze jezdit a k něčemu ho přemlouvat, možná se stejně jako já cítil spokojený, když nemusel jít v zástupu za ostatními, ale mohl se mnou na vyjížďkách kličkovat mezi stromy a tušit, že to, co děláme, má jistě hlubší smysl, než vzájemné ovládnutí se. Však, ať to mělo jakýkoli důvod, stal se obrovským přítelem, na kterém jsem se mohla začít učit jezdit a růst. Malé nezkušené holce ukázal kouzlo vzájemné úcty a vstřícnosti, která je prostá všech tužeb a ambicí, která vychází někde z nás.

Uplynulo pár let a já dostala svolení nastoupit do jezdeckého oddílu v Předkláštěří, kde jsem s rodiči žila. Zde jsem se začala vzdělávat v klasickém přístupu ke koním. I na tomto místě mi zbývali především ti pověstní “problémoví“ koně, které jsem dostávala do péče. Aniž bych věděla jak, tak jsem s nimi často nacházela, jako jedna z mála, společný tón.
Začala jsem pomalu ale jistě vnímat fakt, že obraz mého budoucího života bude protkán nitkami osudů koní, kteří, ať z jakéhokoli důvodu, jsou ti netvární, ti nepřizpůsobiví… já je milovala, já s nimi toužila kráčet jejich cestou k nápravě a k vzájemnému porozumění… naprosto mě to naplňovalo něčím krásným a výjimečným.
Ať to bylo jak to bylo, ač já věděla, že mě více láká práce s koňmi, co nechtějí být jen loutkou, klasický přístup všech lidí kolem mne dosti omamoval a strhával na cestu, která byla sice jednodušší pro mne, ale mnohem více náročnější pro koňskou mysl. Se svou omamnou touhou po úspěchu a uznání jsem začala pracovat i se svým prvním koněm. Stal se jím 12tiletý, jednooký, anglický plnokrevník Chimkent. Průlomovým bodem mého pohledu na koně, jejich duši a na to, čemu s takovou chutí říkáme “problémový“ kůň byl úraz po pádu z mého neskonale rozumného koně. Rozhodl se mi totiž ukázat, že moje ego, které se žene za úspěchem bez uznání názoru toho druhého (v tomto případě koně) není dobrou volbou pro náš společný život. Při následné rekonvalescenci, kdy jsem zůstávala dosti času ležet, se mi dostal do rukou článek o Honzovi Bláhovi, který se zrovna vrátil z Ameriky od Pata Parelliho. Měla jsem dost času přemýšlet… uvědomila jsem si, že jsem naprosto zapomněla na to, co jsem dříve vnímala a cítila. A já se nadchla!
Neuplynula moc dlouhá doba, než jsem se vydala na svůj první kurz…
Změnilo mi to život, změnilo to mé chápání a donutilo mě to k rozhodnutí, že pokud chci mít přízeň koně, musím začít nejprve pracovat na sobě a začít měnit své důležité hodnoty, abych začala mít právo mluvit do duše těm druhým, mnohdy hrdým, mnohdy nešťastným koním.

Byla to dlouhá cesta, než jsem pochopila, PROČ. Proč spousta lidí kolem již slaví úspěchy a stužky ze závodů, zatímco já rozmlouvám se svými koňmi o tom, jaký společný život si každý z nás přeje mít.

Přiznání si vlastních chyb a bolestí je jediná cesta k vidění duše a bolesti druhého. Neboť v ten moment se stáváte naprosto rovnocennými ” 

Z dob minulých se vrátím do přítomnosti, do pocitů a pravd, které vnímám teď, které mě stále utváří a pomáhají mi pomáhat.

Jedním z hlavních milníků člověka je víra, že je něčím víc a že se mu musí vše kolem přizpůsobit. Tento fakt o lidském egu je, dle mého, alfou a omegou problémů v soužití mezi koněm a člověkem… o to citlivěji, když se jedná o koně “problémové“, koně, o kterých vám budu nějakou dobu psát, které od tohoto momentu budu nazývat “nepochopení“ a k jejichž srdci se vám budu snažit alespoň trochu naznačit cestu.

Již vůbec nevím, od jaké hodnoty k jaké myšlence se můj pohled na nepochopené koně ubíral. Skládala jsem se od počátků až do teď jako mozaika různých příběhů, různých koní, kteří ve mně, někteří více – někteří méně, zanechali stopu a pomohli mi pochopit mne samotnou. Já jen přihlížela vyprávění jejich příběhů a hledala, které jsou ty správné tóny, správná slova, které máme slyšet, abychom si mohli porozumět.

Nechť je vám toto čtení prvním dílem do mozaiky hledání lepšího soužití s vašimi koňmi.
Než přijdou další díly (Touha vítězů, Mnoho různých pohledů, Zhrzení,…), kde budu psát o jednotlivých koních a jejich osudech, zkusme společně jednu věc…
Otevřme svá srdce a s pokorou se zamysleme nad tím, co opravdu svému koni dáváme, co přijímáme a zda jeho problémy nemohou být spíše těmi našimi!

Abychom se poučili, je někdy třeba jít špatnou cestou a dělat chyby – jen nesmíme zavřít oči před tím, když se nám to kůň snaží říct.

Vaše Káťa S.

 

Další díl:

VSTŘÍCNÉ DUŠE Z TVRDÉ ZEMĚ

V začátcích mé cesty, se mi dostalo cti, setkat se s lidmi, kteří se dokázali povznést nad vlastní ego a úspěchy. Lidé, co se rozhodli dělat kroky zpět, aby mohli napravit chyby, kterých se dopustili na svých koních. Těmito mými žáky a učiteli v jedné osobě byli irští majitelé, jezdci a trenéři koní.